Publikováno

Hromosvod v párové konzultaci

Zamýšlel jsme se nad využitím systemických principů v rámci párových konzultací a efektivity na řešení zaměřeného přístupu v práci s páry. Obecně se dá říci, že systemika je stejně efektivní pro dvojice i pro jednotlivce, jelikož je zde možno vytvořit prostor “jen pro ty dva”, stejně jako pro jednoho, což se nedá úplně říci o skupinových či týmových supervizích, kde je zaměření supervizora rozprostřeno mezi více lidí a témat, čímž jsou do jisté míry systemické principy ne li popírány  tak minimálně zbržděny. V párových konzultacích se snažím vždy dávat důraz na vyváženost rozhovoru, protože když je mým cílem udržet komunikaci mezi dvěma, obvykle rozhádanými lidmi, je to úplně jiný formát, než když jsem v individuální konzultaci a soustředíme se více na konkrétní téma, než na komunikaci samotnou. Dle mých zkušeností je při párové konzultaci nejdůležitější vytvořit prvek, který funguje jako hromosvod, protože obvykle dialog dvou lidí nefunguje a to co potřebují je říkat věci třetí osobě, která může fungovat jako hromosvod nevyřčených konotací, které druhá strana může v promluvě slyšet. Takto tyto nevyřčené a potenciálně nebezpečné spouštěče nekoncí na hlavě jednoho z partnerů, ale u supervizora, který tím, že nemá žádné osobní zangažování v této situaci, nemá důvod, aby se jich zalekl nebo na ně reagoval. Pokud se podaří první bariéru zlomit, zaměřit se na to co jedna strana říká druhé, zbavit se údajných konotací, které ale v promluvě často nejsou, otevírají se dveře do toho, abychom za slovy slyšely to, co je skutečně zamýšleno. V tu chvíli je úlohou supervizora zejména to, aby udržel vyváženost rozhovoru mezi dvěma partnery a dle systemických principů nechal oba dva, aby si svou cestu našli sami, respektive společně. Čím více nechám iniciativu na účastnících konzultace, aniž bych sám přinášel nějaké nápady nebo názory, tím hodnotnější bude výsledek konzultace, protože cokoliv, co si člověk sám vymyslí nebo zaslouží má mnohem větší cenu a hodnotu než to, co je člověku dáno.

Publikováno

Dostat naloženo



Nedávno jsem od kolegyně supervizorky dostal dotaz, když jsem jí při supervizi své práce pouštěl komplikované sezení s náročnou klientkou, zdali jsem nebyl příliš tvrdý. Byl to zajímavý dotaz, protože od sezení se očekává, že pro klienty budeme oporou, pomocí, podporou atd… Je tedy správné nebo vůbec možné být na klienty tvrdý?

Čím více člověku a v člověka věřím, tím méně filtrů při komunikaci s ním mám.

Krátká odpověď by byla ano. Z pohledu systemické terapie, pokud klientovi věříme, pak se nebojíme na něho naložit více, než si třeba i on sám myslí, že zvládne. Je to podobné jako když přemýšlíme, jestli druhý unese pravdu, kterou mu chceme říci. Čím více člověku a v člověka věřím, tím méně filtrů při komunikaci s ním mám. Čím více přemýšlím, jestli druhý, v jakékoliv komunikaci, unese to co mu chci říct, tím méně mu věřím a tím spíš přebírám zodpovědnost za to, jak se zachová. Pochopitelně je to falešný myšlenka. Nemůžeme druhému brát to jak s cítí nebo se za to dokonce cítit zodpovědní. To nejvíc, co můžeme druhému a pro druhého udělat je brát ho jako silného jedince, kterému věříme. Čím méně mu věřím, tím více mám zbytečných otázek, jako například: potřebuješ pomoci? Je to přebírání zodpovědnosti a nedůvěra v to, že kdyby potřeboval pomoc, tak si o ni zkrátka a jednoduše řekne. Žijeme v představě, že čím víc budeme o člověka pečovat, tím víc mu pomůžeme, ale dle mého názoru je to pomýlený pohled. Starejme se primárně o sebe, respektive o to, jak budeme k druhým přistupovat, jestli jim budeme věřit, nebo naopak snažit se je opečovávat. Není nic špatného na tom druhému pomoci, sám pracuji v pomáhající sféře, ale důkazem toho, že klientům věřím, že svůj život zvládnou je právě v tom, že se nebojím říkat jim celou „pravdu“, to co si myslím a jak na mě jejich příběh působí, právě proto, že věřím, že jsou dostatečně silní to unést a mě potřebují jenom, nebo možná právě k tomu, aby tuto pravdu slyšeli, mohli ji v klidu a bezpečném prostoru rozebrat a pak se rozhodnout jak oni potřebují. Možná právě proto chodí na konzultace, protože od ostatních dostávají jen to, co si druzí myslí, že klient unese. Pokud bychom se více zaměřili na víru v druhého než na to co si myslíme, že unese, určitě by nám to prozradilo více o těch druhých a taky o nás samotných.



Publikováno

Přesvědčování a vysvětlování

Dnes bych se rád zaměřil na rozdíl mezi přesvědčováním a vysvětlováním. Často se mi stává, že se v praxi setkávám s klienty, kteří v komunikaci se svými bližními, kolegy nebo kýmkoliv jiný zažívají pocit nátlaku a diví se, proč tyto tlaky vznikají nebo proč je tak vnímají. Z mé zkušenosti vyplývá, že hlavním důvodem nedorozumění v komunikaci je spletení pojmů kdy přesvědčuji druhého o svém pohledu a kdy ho vysvětluji.

Myslím si, že základním stavebním kamenem v komunikaci s druhým, v kontextu přenášení svého pohledu na druhého, je zásadní uvědomit si, v jakém módu diskurzu se právě nacházím.

Z mé zkušenosti vyplývá, že hlavním důvodem nedorozumění v komunikaci je spletení pojmů kdy přesvědčuji druhého o svém pohledu a kdy ho vysvětluji.

Zásadním pohledem je fakt, že pokud jsem o něčem přesvědčen, nemám důvod druhého přesvědčovat, ale pouze vysvětluji svůj pohled, jinými slovy, svůj pohled mám jasně daný, vydefinovaný a nic mě nepřesvědčí, že bych ho měl měnit. Teď to nemyslím negativně v tom smyslu, že se se mnou nedá bavit a že bych nebyl schopen názor změnit. V tuhle chvíli je kontext promluvy takový, že chci druhému přenést svůj názor tak aby věděl, co jsou moje motivy a záměry. Pokud se držím svého přesvědčení (v dobrém smyslu), potom jsem s druhým v komunikaci, kdy mu svůj postoj vysvětluji a nemusím se obávat toho, že mě druhý dokáže zmanipulovat k tomu, abych svůj postoj změnil. Na druhou stranu, pokud o svém pohledu přesvědčený nejsem, potom jsem v módu přesvědčování a ne vysvětlování a v takovou chvíli vzniká frustrace z toho, že mi druhý může můj pohled vyvrátit. Nejsem pevný ve svém pohledu a proto jsem přesvědčitelný druhým k tomu, abych pohled změnil. Opakuji, že není nic špatného na změně názoru, teď jsme ale v kontextu toho, že potřebuji druhému svůj názor přenést, aniž bych se dostal do situace, že můj názor bude druhým nabourán. Pokud bychom se drželi toho, že když jsme o svém názoru přesvědčeni a zůstali u vysvětlování, tak bychom se nedostali do hořkosti z nepochopení či přesvědčování od druhého ke změně pohledu. Pouze když v našem postoji pevni nejsme se může stát, že nás druhý ke změně přesvědčí. Vždy je tedy důležité si kontext vysvětlování a přesvědčování uvědomit a vědět, jak na tom jsem a co dělám, protože potom budu čitelný pro sebe i pro druhé a nezažiju dojem či pocit z toho, že mě druhým přesvědčí o něčem, co sám nechci, protože vím (jsem přesvědčen) o tom co chci.



Publikováno

V tomhle světě

Občas si vzpomenu na komentář jednoho dávného klienta, který byl na supervizi a stěžoval si na to, jak jsou dneska všechny věci na světě horší než dříve. Jeho přesná slova byla “jestli to půjde, v tomhle světě…” jako by “tento svět” bylo něco daného, neměnného, něco, kde jsme jen diváky, kteří přihlíží a jsou nuceni sedět a shlédnout představení až do hořkého konce. Někdy se nám může zdát, že domělá (a bohužel někdy skutečná) prázdnota dnešního světa je skutečně účelem našeho bytí. Potom si člověk může říct, slovy Tolstého: má-li tohle být účelem, potom bych byl raději divochem. Je tedy snadné rezignovat na to co se děje a na to, že mám pramalý vliv to změni. Člověk se snadno poddá tomu, že svět je nějaký a my ho nezměníme, protože pak snáz uvěří tomu, že nemá smysl nic dělat, protože to stejně dopadne jinak než bychom si přáli. Často se s takovými názory setkávám a nesnažím se je lidem, kteří za mnou přišli vymlout či rozmlouvat, spíš se snažím přijít na příčinu toho, proč jsou takto naladěni či rozladěni. Často je to spojeno s čistě fyziologickými obtížemi typu únava plynoucí ze zahlcenosti nebo stresu ať už v práci nebo v rodině. Mnohokrát okolnosti skutečně nezměníme a je jedinou cestou se s nimi vyrovnat a naučit se s nimi fungovat. V takovém případě je dobré podívat se na naše vnitřní zdroje, na věci či lidi, které nám dávají energii a těmto se věnovat, pokud možno více než doposud.

Člověk se snadno poddá tomu, že svět je nějaký a my ho nezměníme

Další alternativou je uvědomění si faktu, že svět jsme my, svět není jen o věcech, které nezmění a které musím přijmout, i když toto je nedílná a velice objemná složka našeho života a možná největší výzva. Podobně jako je největší výzva rodičů přijmout své děti takové jaké jsou a ne takové, jaké bych chtěl aby byly. Prvním krokem k uvědomění si rozdílu mezi věcmi, které musím přijmout a které mohu změnit je zaměřit se na postupné změny, které mohu za sebou vidět. K tomuto může dobře posloužit škálování ve smyslu zaměření se na to, kdy byla situace, co mi vadí, lepší a kdy horší a zejména to, co jsem udělal já, že byla jinačí. Prvním a nejmenším (či možná největším) krokem je uvědomění si své moci. Je třeba vědět, že já jsem hybatelem věcí, že nejsem jen figurkou na šachovnici. Tohle uvědomění, neboli sebe-vědomí (vědomí sebe sama) lze pěkně ilustrovat přes rozhodnutí – a konkrétně mám na mysli rozhodnutí odpustit. Tohle je zajímavá technika, se kterou se mi dobře daří pracovat, jelikož je aktuální pro každého jednotlivce. Spočívá v uvědomení si toho, že odpouštění – fakt toho, že druhému odpustím nějakou křivdu nespočívá na čase, který musí uplynout od oné události, která zavdala příčinu naší hořkosti, nikoliv, záleží na našem rozhodnutí přestat onu hořkost v sobě mít. Lidé si často myslí, že k odpouštění potřebují čas, s tím nesouhlasím. Pochopitelně je odpuštění snadnější po nějaké době, ale v zásadě to bude vždy na mém rozhodnutí, ne na čase. Zdá se to logické, ale skutečné přijetí tohoto faktu a aplikování do svého života je velkým hybatelem a velkou změnou, kterou člověk brzo pocítí, pokud byl přesvědčen, že odpuštění není možné “udělat” rozhodnutím, ale že se “samo” udělá časem. Tohle je jedna za zajímavých technik, které nám pomáhají uvědomovat si naši sílu a moc v tomto světě a hlavně ve svých životech a je to jeden z malých krůčků, které přispívají k tomu, abychom si uvědomovali sebe sama- zvyšovali svoje sebe-vědomí a odvraceli se od pohledu, že v “tomhle světě” je všechno neměnné a stejně skončí špatně, ať udělám cokoliv. 

Publikováno

Zkušenost nebo erudice

V dnešním pojednání bych se chtěl dotknout rozdílu mezi zkušeností a schopností. Jedná se o to, že se někdy setkávám s nedůvěrou kvůli svému věku, protože lidé mají zaužívanou představu supervizora či kouče jako někoho kdo musí být ideálně starý muž či alespoň zralým, rozuměj člověkem ve vyšším věku. 

Na jednu stranu chápu, že člověk očekává do jisté míry také rady od supervizora a rady jdou ruku v ruce se zkušeností a věkem. Na druhou stranu, z pohledu systemiky neplatí vzorec, že to co funguje jednomu, musí zákonitě fungovat druhému. V konzultacích se vždy snažím najít to co funguje jednotlivci, ne to co funguje někomu jinému nebo někde jinde. Nikdy nepřehlížím věci, které klient někdy vyčetl, vyzkoušel a zjistil, že mu fungují, ale principielně svoje konzultace takto nevedu. Myslím, že pokud by šlo jen o zkušenosti, lidé mají spoustu osob ve svém okolí, kde můžou pro návody a rady chodit. U mě chci aby zažili prostor, kde si můžou všechny nastřádané nápady v klidu rozložit a zvážit. Snažím se vždy vytvořit prostor, kde je člověk sám v sobě kreativní, aniž by dostával rady či názory z venku. Pokud to klient vyžaduje, nemám problém říct svůj názor nebo radu na nějakou situaci, ale z drtivé většiny lidé nepotřebují radit, potřebují zejména podporu v tom, aby si svoje nápady a rady mohli v klidu v hlavě srovnat, dát jim použitelnou a aplikovatelnou formu a aby byli schopni je v této formě realizovat ve svém životě.

Chápu, že někdy mají klienti nedůvěru, když například probíráme manželské záležitosti s páry staršími, než jsem já sám, ale zase se dostáváme k tomu, že v konečném důsledku věk neznamená větší potenciál pomoci. To, že za sebou nemám desítky let manželství nebo dlouhé života neznamená, že by mi chybělo to, co klienti potřebují. Pochopitelně nemám zkušenosti starých lidí, ale co je to vlastně zkušenost? Jsou to situace, které člověk zažil, které nějak vyřešil a přestože se mohou zdát podobné, jako to co prožívám, kontext je vždy jiný než to co prožívám já. Proto si myslím, že je vždy důležitější zaměřit se na aktuální  stav každého jednotlivce, přiklonit se i k tomu, jak situaci řešili druzí, ale vždy se hlavně ponořit sám do sebe a najít s odpovídající řešení situace, které je nejvhodnější pro mě. Z tohoto pohledu je jasné, že zkušenost či věk supervizora nejsou žádnou zárukou a někdy mohou být také na škodu při konzultacích, protože čím více zkušeností člověk má, tím méně dává klientovi prostor, aby si hledal řešení sám v sobě a tím více má tendence říkat mu, co by udělal na jeho místě. 

Nakonec bych připomněl citát, který používám v našem terapeutickém a sociálním centru zeměklíč – klíč k řešení našich obtíží máme všichni v sobě, ostatní jsou jen více či méně dobrými společníky na cestě v sobě tento klíč nalézt.